Gajgr nebo také lapač střešních splavenin, je zařízení, které se umisťuje v dolní části okapového svodu, ve většině případu pod úroveň okolní země. Původ slova je odvozen od vynálezce tohoto zařízení z německého označení Geiger.
Hlavním prvkem je jímací koš (také nazývaný kalník). Ten může být buď průtočný se sítem, nebo na principu sifonu. Gajgr slouží tedy nejenom k přečištění dešťové vody před vypuštěním do kanalizace, může zajistit samotné napojení na kanalizaci a také může fungovat jako proti zápachová vložka. Brání tak šíření pachů z kanalizace a případně i agresivních plynů, které by mohly poškozovat svody okapů. Další dělení gajgrů je na na ty se spodním a bočním výtokem. Ty s bočním výtokem se používají k napojení na nízko položenou kanalizaci. Říká se jim také tzv. mokré gajgry, sifonová klapka je potopená ve zbývající vodě a proto se označuje, že tyto gajgry mají klapku mokrou. Gajgry s odtokem dolů se označují jako suché. Nejčastěji jsou gajgry přizpůsobené na napojení potrubí o průměru 110 a 125 mm. Na další rozměry se používají redukční kroužky. Gajgr se ve většině případů zabetonovává, případně obetonovává. Pokud by se pouze zasypal okolní zeminou, mohlo by dojít k jeho uvolnění. Vnitřní prostor sifonu a případně také síta by se měl minimálně jednou ročně vyčistit. Často se totiž stává, že bývá zanesen listím a nečistotami. Zanešení gajgru oddálíte pravidelným čištěním okapů nebo případně instalací okapových sítí na horní svodné potrubí.
Historicky se můžeme pochlubit vlastními návrhy tehdejších geigerů. Označovaly se za pražský a plzeňský typ. Ten plzeňský byl situován pod úroveň terénu a byl velmi hluboký, což bylo z důvodu, aby v zimě nezamrzal. Pražský gajgr vypadal jako dvorní vpust zakrytá poklopem. Gajgry se zpravidla používají pouze na venkovní okapové svody. Nemají totiž pevně utěsněné víko a při vzedmutí hladiny nebo jen vysokém průtoku by mohly jednoduše objekt vyplavit.