Život bez veřejné kanalizace si již dnes v moderní společnosti nedokážeme představit. Je to součást našeho života, jako třeba tekoucí pitná voda nebo elektrická energie. Kanalizační systémy zprvu rozhodně nebyly tak dokonalé, jako jsou kanalizace dnes.
Počátky prvních systémů, které lze nazývat jednoduchou kanalizací spadají do doby Římské. V 7. století před naším letopočtem začala v Římě vznikat první městská stoka, která později dostala název Velká stoka. Primárním cílem bylo odvést odpadní vodu nahromaděnou v ulicích. V době největší slávy Říma vedla Velká stoka skrz celým územím města. Zprvu se jednalo pouze o otevřený kanál, později byla stoka svedena pod úroveň městské zástavby. Některé římské zvyky však z dnešního pohledu představují spíš horor. Veřejné toalety byly prakticky jednou místností, kde všichni naráz vykonávali potřebu. Toaletní papír nahrazovala houba na tyči, kterou mezi sebou uživatelé sdíleli. O nějaké hygieně tedy nemohla být řeč. Veřejné vyprazdňování na ulicích tak bylo běžnou věcí. Postupem času však začalo obyvatelům vadit. Neslo sebou pochopitelně i řadu dalších obtíží. Neutuchající zápach a šíření nemocí. Časté také byly přenosné kádě, do kterých se vykonávala potřeba. Tyto kádě se pak vylévaly do ulic. Později právě do veřejných stok. Časem se začaly toalety budovat přímo v domech a to v místnosti, kde byste je spíše nečekali. V kuchyni, a to z toho důvodu, že toaleta sloužila zároveň jako výlevka všeho ostatního.
Po pádu Římské říše následoval spíše úpadek. Ve středověku jsme se dokonce vrátili do pozdních dob, kdy se exkrementy vylévaly kamkoli to jen šlo. Korunováno to bylo strachem lidí z vody, přes kterou se začaly šířit nemoci. Stěhování obyvatel do měst šíření nemocí ještě urychlilo.
Jakýsi kanalizační milník nastává v roce 1858 v Londýně. Teploty dlouhodobě překročily hranici 30 stupňů Celsia (v té době spíše výjimka). V metropoli se rychle začala šířit cholera, tyfus a hlavně neuvěřitelný zápach. Dokonce se traduje, že pokud lidé vycházeli ven, tak jedině se zakrytým obličejem. Tak silný zápach to byl. Nedostatečná nebo žádná kanalizace způsobila, že veškeré splašky začaly v ulicích hnít. Nedostatek srážek je navíc nedokázal dostat do toku Temže. Vztah mezi nedostatečnou hygienou a šířením nemocí nebyl do té doby znám. Díky objevům Johna Snowa, Louise Pasteura, Roberta Kocha a dalších, teorie o choroboplodných zárodcích dala osvětu. Jedině zlepšení hygienických návyků může světu pomoci od šíření nemocí. Byl to například právě Snow, který přišel na to, že cholera se šíří především v Temži a její voda prosakuje do studní. V té době byl stav na ulicích naprostým šílenstvím. V ulicích se hromadily exkrementy, zkažené jídlo, ale třeba i mrtvá zvířata.
Až rok 1858 přesvědčil politiky, že Londýn se bez kanalizačního systému neobejde. Byl vytvořen plán na výstavbu 180 kilometrů dlouhé infrastruktury kanalizační sítě. O 7 let později se otevřela první velká část této sítě. Cholera z města vymizela a již nikdy se v takovém rozsahu ve městě neobjevila. Po londýnském úspěchu začaly i další evropské metropole budovat kanalizaci. Praha v té době vybudovala moderní kanalizační síť a městskou čističku v Bubenči podle návrhu Williama Lindleyho. Fungovala až do roku 1906 a znamenala doslova revoluci v nakládání s odpadními vodami na území Prahy.