Záchod, toaleta, klozet nebo WC. Všechny tyto názvy spojují zařízení, bez kterého by si většina moderního světa nedovedla vůbec představit všední život. Mluvíme-li o záchodu splachovacím. Ten byl s největší pravděpodobností vynalezen sirem Johnem Haringtonem již v 16. století. Většímu prosazení se mu však dostalo až ve století 18. ve Francii. V té době byl také vynalezen vodní sifon, který je prakticky využíván dodnes. Jak tedy toto na první pohled jednoduché zařízení funguje?
Začněme od spodu, již zmíněným sifonem. Ten je velice důležitý. Jeho první funkcí je zabránění vniku plynů (prakticky silnému zápachu) do místnosti. Sifon je jednoduše vzato systém dvou kolen, která na sebe navazují ve tvaru písmene S. V dolní části se drží voda, která působí jako hermetická ucpávka proti prostupu plynů z kanalizace. Sifon je také funguje jako jednoduchá pumpa k lepšímu spláchnutí. Hladina v míse je ve stejné výšce, jako je hladina v koleni sifonu. Při spláchnutí se nahromadí voda v míse vytlačí vodu ze sifonu do kanalizace. Fyzikálním efekte, podobným tomu, když akvarista vypouští akvárium nebo zloděj vaši nádrž automobilu, je do kanalizace voda z mísy prakticky nasávána. Jedná se o jednoduchý, ale velice účinný způsob, jak podtlakově vyprázdnit obsah toalety. Po spláchnutí dochází opět k vyrovnání hladin a sifon plní znovu svou protizápachovou funkci.
Pak tu máme samotné splachování. U nejjednodušších toalet proteče voda pouze v zadní části toalety. Toto řešení má pouze nevýhody. Nedochází k plynulému spláchnutí celé plochy mísy. Tím se může se stát, že část exkrementů prostě zůstane po stranách mísy. Moderní toalety po spláchnutí navedou vodu do kanálů podél vnitřní části mísy. Ta se tak dostane na celou vnitřní plochu toalety. Díky tomu je splachování výrazně účinnější. Nejdokonalejší je systém drážkovaných kanálků. Voda je rozdělena do dvou hlavních proudů podél mísy. Z nich vedou menší kanálky do všech částí obvodu toalety. Tento systém je sice velmi účinný, je však náchylný k zanášení. Především, pokud máte v domácnosti takzvanou tvrdou vodu.
Velký rozdíl je také v hlubokém a mělkém splachování. Začněme hlubokým splachováním, protože to je v současné době běžnější. U toho systému padají exkrementy v ideálním případě rovnou do vodou zaplněné části sifonu. Po spláchnutí pak putují rovnou do kanalizace. Toto řešení má velkou výhodu v tom, že dochází k minimálnímu znečištění stěn odpadní mísy. Laicky řečeno, nemusíte po vykonání potřeby vzít štětku a toaletu čistit. Mělké splachování si můžete představit tak, že exkrement nepadá do kolene sifonu, ale na jakousi plošku v míse. Po spláchnuté putuje exkrement nejprve do vodou zaplněné části sifonu a poté přes něj do kanalizace. Možná se ptáte, k čemu je toto řešení dobré i s ohledem na tom, že toaleta s plochým splachováním bývá dražší, než ta s přímým? Odpověď je jednoduchá, u plochého splachování je možné se exkrement jednoduše prohlédnout. Díky tomu se ploché splachování využívá například v nemocničních provozech.
Když jsme si v úvodu říkali, že začneme od spodu, možná jsme nezačali úplně nejníže. Součástí toalety je také vývod. Zde jsou rozdíly poměrně zásadní a nezaměnitelné. Máme totiž především toalety se zadním nebo spodním vývodem. Jak již název napovídá, toaleta se zadním vývodem má vyústění směřováno dozadu, tedy budeme říkat směrem ke zdi. Naopak dolní vývod směřuje směrem do země. Asi nejde říci, který způsob je lepší. Oba fungují a záleží na místě instalace toalety. Existují i šikmé vývody nebo takzvané vario toalety. U těch je možné si směr vývodu individuálně nastavit.
Na samotnou funkci splachovacího záchodu má nepřímý vliv také umístění splachovací nádržky. Nejmodernější jsou vestavěná WC. Kdy je mísa toalety nejčastěji řešena jako závěsná. Nejen že toto řešení je estetické, ale také praktické. Jednoduše se dostanete při uklízení pod toaletu. Vestavěná nádržka na vodu není nijak vidět. Ve zdi jsou pouze tlačítka pro splachování. Nevýhodou je složitější oprava v případě poruchy. Nádržka je většinou zastavěna kachličkami. Proto je nutné je vysekat nebo vyříznout, abyste se dostali nádržce a splachovacímu mechanismu. Pak se také můžeme setkat s takzvaným kombi WC. U toho typu záchodu je nádržka připevněna v zadní části. Splachování jde nejkratší možnou cestou do toalety. Toto řešení není tak estetické, ale na druhou stranu o mnoho levnější. Výhodou je velmi rychlý přístup ke splachovacímu mechanismu a vnitřní části nádržky na vodu. S tímto řešením se setkáme většinou v nerekonstruovaných domácích toaletách, ale také místech, kde prostě není zapotřebí estetika, ale především funkčnost a rychlá instalace. Posledním, již méně rozšířeným typem, je toaleta se zcela oddělenou, nevestavěnou nádržkou. Nejčastěji se nádržka umisťovala téměř ke stropu nad toaletou. Tento systém je již zastaralý a nepoužívá se. Typické jsou zvukové projevy při spláchnutí a táhlo na šňůrce pro splachování.
Splachovací záchod je v z pohledu dnešní doby již považován za standart. Těžko si představíme život bez něj. Má však své nevýhody a čelí také kritice. Především v plýtvání velkého množství vody, nejčastěji pitné. I proto se instalují nádrže s možností velkého a malého spláchnutí nebo se ke splachování využívá takzvaná šedá voda.
Comments