Odvětrávání a případně při větrávání odpadů je ve velmi důležitou součástí takzvané vnitřní kanalizace. Vnitřní odpady by se měly především postarat o bezproblémový odtok splaškových vod. K tomu dopomáhá právě odvětrávání kanalizace, které omezuje podtlak v trubkách a případně i odvádí zápach z trubek vně budovu.
Odpadní plyny jsou většinou toxické a mohou nežádoucí způsobem působit na lidský organizmus. To je první logická funkce odvětrávání vnitřní kanalizace. Hlavní činnost je však ve vyrovnávání tlaku v odpadním potrubí, ve kterém vzniká podtlak (při každém spláchnutí nebo vypouštění vany). Tento podtlak může jednoduše způsobit přisávání na vnitřní straně sifonu.
Ve zkratce, odvětrávání odpadu je dobré
Pro odvod toxických plynů mimo budovu
Čistější stav potrubí a omezení častého čištění kanalizace
Vyrovnávání tlaku v odpaním potrubí
Menší opotřebení odpadních trubek
Funkci větrání vnitřní kanalizace zajišťuje soustava větracích trubek, která je zpravidla vyvedena mimo budovu. Nejčastěji nad střechu obydlí. Větrací potrubí je tak prakticky pokračování stoupacího potrubí splaškových vod. V některých případech a především u nepodsklepených budou může větraní navazovat na ležatou kanalizaci (svodná potrubí). Jmenovitá světlost větracího potrubí by měla být minimálně DN 70. U větrání žump a septiků se pak bavíme o minimální světlosti o DN 100.
V případě, že budova není vybavena odvětráváním odpadů, hrozí krom možnosti zápachu také prakticky nasávání vody ze sifonů, především z toalet. Sání vzduchu do potrubí výrazně omezuje podtlak a tím je zabráněno, aby byla ze sifonů nasáta voda do odpadního potrubí. Průtok vzduchu, který by byl případně nasáván z venkovního prostoru, může byt i větší než samotný průtok odpadních vod, které odtékají splaškovým potrubím. Tento problém je samozřejmě násoben výškou budovy. Ve vyšších budovách na 50 metrů je nutné přívod vzduchu posílit zcela samostatným větracím potrubím vedeným podél potrubí kanalizačního. Například u mrakodrapů se používá tzv. sekundární větrání, které se zaúsťuje i k jednotlivým zařizovacím předmětům v budově.
Odvětrávání kanalizace není prakticky ale nic složitého. Platí, že odvětrávací potrubí ve většině nemovitostí začíná tam, kde končí nejvýše poležená část (odbočka) potrubí odpadního. Vždy by mělo být vyvedeno nad úroveň střechy, nebo co nejdále od oken, balkonů nebo teras (prakticky jeden metr na ním). Jestliže je v objektu více svislých odpadních potrubí (stoupaček), platí, že každá tato část musí mít vlastní odvětrání.
Existuje také varianta takzvaného přivětrávání. To není obecně považováno za odvětrávací mechanizmus, ale pouze za jeho variantu. Řeší se samostatným přivětrávacím ventilem, který reguluje podtlak v odpadní soustavě. Ventil dokáže vpustit vzduch do potrubí, ale zamezí úniku pachů. Nijak však neřeší přetrvávání těchto pachů v potrubí.
Některé odvětrávací mechanismy jsou řešeny takzvaným větráním na půdu. Toto řešení má výhodu v tom, že není nutné porušit krytinu střechy a také není logicky vidět z vnějšku budovy a nijak tak nehyzdí obydlí. Má však spoustu nevýhod. Tou hlavní je kumulování toxických plynů a především zápachu v půdním prostoru. Tyto plyny sebou také přirozeně nesou vlhkost, která se může postupem času negativně projevit v narušování dřevěných trámů a tak podobně. Pokud je to tedy možné, je vhodné vždy řešit odvětrání kanalizace vždy mimo budovu.
Jak jsme si již říkali, odvětrávací potrubí by mělo mít minimální průměr DN 70. Nejčastěji se setkáme s průměrem DN 110 a 125. U velkých rodinných domů, nebo průmyslových objektů je světlost zpravidla minimálně 150 mm. Odvětrávací potrubí se navíc nesmí zužovat, naopak se doporučuje jeho mírné rozšíření u ústí z budovy. Nejčastěji se využívají potrubí z polyetylénu.