Čistička nebo spíš čistírna odpadních vod je na konci celého koloběhu kanalizací, stok a celkově odpadní sítě. Takovéto čistírny se budují v mnoha typech. Rozdělení je především dle velikosti a typu čistícího mechanismu. V České republice je nejčastějším typem mechanicko-biologická. Čistička vodu předčistí a následně ji vypouští do recipientu, tedy nějakého vodního toku, řeky nebo potoka. V Česku se vypouštění vod z ČOV řídí vodním zákonem a zákonem o vodovodech a kanalizacích. Povolení k vypouštění potom dává Vodoprávní úřad.
Městská čistička odpadních vod je oproti těm domácím prakticky obrovské nekompaktní zařízení. Na rozlehlé ploše se nachází mnoho komponent, které postupně v různých fázích čistí odpadní vodu. Ta je do ČOV přiváděna hlavní stokou. První čištění probíhá v lapáku štěrku, který zachytí nejhrubší nerozpustné látky (štěrk, kamení, různá drť). Jeho funkce je nejdůležitější při zvýšeném průtoku, například přívalových deštích. Dalším stupněm jsou česle. Ty odstraňují opět hrubé předměty, které ovšem plavou. Česle je nutné pravidelně shrabovat. Většina čističek má dnes již automatizované hrábě.
V další fázi nastupuje na řadu lapák písku a lapák tuků. Lapák písku odděluje minerální suspenze od organických nerozpuštěných látek. Separace písku a pak tuků se děje na základě rozdílných hustot materiálů. Využívá se buď odstředivá, nebo gravitační síla. Očištění od písku a minerálů zabraňuje jejich usazování v dalších částech čističky. Výše popsané komponenty se souhrnně označují ochranná část ČOV. Krom tuků nejsou totiž problémem pro přírodu. Mohou však omezit nebo poškodit čističku odpadních vod. Posledním mechanickým zařízením je usazovací nádrž. V ní probíhá usazování jemných nerozpustných částic. Z povrchu hladiny se také stírají drobné plovoucí nečistoty. V usazovací nádrži vzniká takzvaný primární kal, který již bývá zpracováván v kalovém hospodářství.
Následuje biologické čištění, které probíhá v biologickém sektoru čističky odpadních vod. Znečištění odpadní vody je zde odstraňováno za pomoci mikroorganismů neboli aktivačního kalu. Ten dokáže z odpadních vod odstranit značné množství znečištění, včetně dusíku a fosforu. Pro optimální průběh čištění je nutné promíchávání a také provzdušňování. Směs odpadní vody a aktivačního kalu dále odtéká do dosazovací nádrže. Zde dochází k oddělení kalu a vody sedimentací. Část kalu se vrací zpět do biologického sektoru, zbytek je opět zpracováván v kalovém hospodářství.
Poslední fází může být terciérní čištění. Ve většině případů je již odpadní voda po biologickém čištění „lepší“ nežli v recipientu. Do některých technologií je i přesto zahrnuto terciérní čištění, například pokud se jedná o citlivý recipient. Tato fáze čištění je určena především pro odstranění fosforu a dusíku. Terciérní čištění může probíhat na bázi delší sedimentace, tedy přečerpání vody do stabilizační nádrže na dobu delší než 5 dní, kdy dojde sedimentaci. Dochází zde i ke snížení obsahu dusíku a fosforu, jejich zabudováním do biomas řas nebo mikroorganismů. Další metodou je chemické odbourávání fosforu nebo dusíku. V odůvodněných případech muže být zařazena i chlorace vody.
Voda vytékající z ČOV po celém čistícím cyklu by měla být čirá a bez zápachu. Stále se jedná o odpadní vodu a není ji tedy možné využívat.
Comentários